Roman Jakobson

Roman Jakobson (1896 – 1982) se narodil 11. 10. 1896 v Moskvě. Po absolvování klasického gymnázia studoval v letech 1914 – 1918 na Historicko-filologické fakultě Moskevské univerzity, kde se zabýval hlavně studiem ruského jazyka, literatury a folkloru, srovnávací mluvnicí slovanských jazyků a obecnou jazykovědou. Vlastní badatelskou činnost začal Jakobson v oboru dialektologie, folkloru a ruské etnografie. V r. 1915 se stal iniciátorem, spoluzakladatelem a prvním předsedou Moskevského lingvistického kroužku. Za pobytu v Petrohradě r. 1916 se Jakobson účastnil založení OPOJAZu (Obščestva po izučeniju poetičeskogo jazyka), Společnosti pro bádání o básnickém jazyce, tvořeném žáky jazykovědce J. Baudouina de Courtenay, které společně fascinovala analýza slova, úsilí vidět věci umění metodou ozvláštněného vnímání, kde důležitý není literární objekt samotný, ale jeho forma. Na Jakobsonovu lingvistickou teoretickou orientaci mělo kromě působení v Moskevské dialektologické komisi vliv učení de Saussurovo, Husserlovo a Baudouina de Courtenay, ale také teorie ruských vědců, např. Fortunatova, Šachmatova, Ščerby. Podstatnou úlohu ve formování Jakobsonových vědeckých názoru sehrál vliv umělecké avantgardy (první dvě desetiletí 20. století byla v Rusku dobou, kdy umělci různých oborů experimentovali s novými formami, zvláště výrazné bylo sepětí slovesného a výtvarného umění), k jeho přátelům patřili čelní umělci jako V. Chlebnikov nebo V. Majakovskij. Základem literárněvědného bádání se Jakobsonovi stala moderní lingvistika a její disciplíny fonologie a sémiotika, funkční lingvistika. Tato koncepce ho vedla k radikální revizi tehdejších názoru na podstatu literatury a k integraci poetiky jako součásti lingvistiky – uplatňoval metodu lingvistického pohledu na poezii a básnický jazyk, odtud pramení jeho lingvistická koncepce literatury: poezie je jazyk v jeho estetické funkci; předmětem vědy o literatuře není literatura, ale literárnost, tj. literárně umělecké kvality díla.

Jakobson sehrál důležitou roli při vypracování vědecké teorie básnického jazyka nejen ruské formalistické školy, ale teorie básnického jazyka vůbec. K rozvinutí této teorie došlo již v prostředí jiném, a to v Československu v období mezi dvěma světovými válkami, které se stalo Romanu Jakobsonovi druhým domovem. Do Prahy přichází v červenci 1920. Do roku 1928 působil v diplomatických službách sovětského zastupitelství jako tiskový referent (s výjimkou škol. roku 1920/1921, kdy navštěvoval na Karlově univerzitě bohemistické a slavistické přednášky), poté se věnoval výhradně vědecké práci. Dne 9. 4. 1930 získal na německé univerzitě v Praze doktorát filozofie (jeho ruský doktorát nebyl nostrifikován). Během pobytu v Československu Jakobson plně rozvinul své schopnosti, začal publikovat první velké práce, účastnil se aktivně veřejného života, navázal mnohá přátelství s osobnostmi našeho kulturního prostředí – s V. Nezvalem, J. Seifertem, V. Vančurou, S. K. Neumannem, I. Olbrachtem, J. Voskovcem, J. Werichem aj. Měl významný podíl na utváření a rozvíjení vzájemných kulturních česko-ruských vztahů (jako diplomat, vědec i pedagog). Seznamoval naše prostředí s ruskou kulturou, upozorňoval své české přátele na všechna pozoruhodná díla literární, výtvarná i divadelní, která vznikala v Sovětském svazu, tehdy izolovaném od ostatní Evropy; byl prostředníkem mezi sovětskou avantgardou a českým i slovenským moderním uměním. Zpřístupnil nám takové básníky a jejich tvorbu, jako byli např. V. Chlebnikov, V. Majakovskij, B. Pasternak.

Jakobson za pobytu v ČSR publikuje závažné vědecké práce. Po studii Novejšaja russkaja poezija je to metodologicky významná kritická studie o Brjusovově knize „Nauka o stiche“. Brjusovskaja stichologija i nauka o stiche (1922) znamená další fázi vývoje Jakobsonovy koncepce básnického jazyka, představuje autorův definitivní odklon od schematického chápání metrických problémů, které vypracovala stará filologie. O rok později publikuje R. Jakobson novátorskou studii ze srovnávací metriky, postavenou na zcela nových principech – o češskom stiche, preimuščestvenno v sopostavlenii s russkim, česká verze vyšla roku 1926 v Praze pod názvem Základy českého verše. Práce o českém verši znamenala novou orientaci literárněvědného bádání u nás. R. Jakobson dokazoval, že základem rytmu v českém verši je mezislovní předěl, jeho doprovodným prvkem je dynamický přízvuk, který je v češtině ustálený. Jako autonomní funkční prvek vystupuje kvantita. Jakobsonova práce o českém verši jako první rozlišovala distinktivní a nedistinktivní prozodické prvky. To byly pojmy, které stály v centru vlastních fonologických bádání Jakobsona a Trubeckého, hlavních fonologů Pražského lingvistického kroužku. Prosazení fonologické metody, k němuž přispěli podstatnou měrou, znamenalo avantgardní čin a jeho důsledkem byla metodologická přeměna lingvistiky a literární vědy. Formu básnickou a zvláště metrickou studoval R. Jakobson v různých slovanských literaturách, převážně vycházel z materiálu českého (kromě ruského nebo i bulharského, srbochorvatského a polského) – uveďme kromě Základu českého verše také Verš staročeský (1934). Především však v oblasti staročeského básnictví vidíme Jakobsonův výrazný přínos pro naši kulturu, a to vyzdvižením jeho hodnot. Zájem o versologii dovedl Jakobsona ke studiu ústní poezie slovanských národu a slovanského folkloru vůbec.

K Jakobsonovým velkým zájmům z oblasti české literatury patří kromě období cyrilometodějského a středověkého také tvorba 19. a 20. století. z českých básníku kromě K. J. Erbena, jemuž věnoval zasvěcené studie, jej přitahovala zvláště postava největšího českého romantického básníka Karla Hynka Máchy. Už v eseji Co je poesie? mu jeho tvorba slouží jako východisko pro analýzu problému skutečnosti a básnické fikce; podrobný pohled na Máchova díla nabízí ve studii K popisu Máchova verše.

Jakobson však rozhodně nepracuje jen v oblasti literární vědy, ale i v lingvistice – řešil otázky obecné jazykové teorie a zpracovával slavistický jazykový materiál (zvl. na úseku fonologie, morfonologie a morfologie) – v souvislostech srovnávacích i v jednotlivých slovanských jazycích, mj. též v češtině a slovenštině (např. K odstraňování dlouhých souhlásek v češtině, Z fonologie spisovné slovenštiny), ale zvláště významná je v této oblasti jeho studie o vývoji fonologického systému ruštiny ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky, publikovaná francouzsky. Stále aktuální je i stať o dnešním brusičství českém ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Hlavní vědecká aktivita R. Jakobsona v tomto období mezi dvěma světovými válkami souvisí s činností Pražského lingvistického kroužku (dále PLK), u jehož zrodu r. 1926 stál; v letech 1927 – 39 byl jeho místopředsedou a spolu s Mathesiem, Trubeckým a Mukařovským patřil k jeho nejaktivnějším členům. Založení PLK svědčilo o hledání nového programu kolektivní vědecké práce, na němž se vedle Jakobsona podíleli zejména V. Mathesius, J. Mukařovský, B. Havránek, B. Trnka a další. Jak přiznával sám Vilém Mathesius, jeho vlastní přeorientování v chápání jazyka a nová metodologie se zrodily z kontaktu s mladými lingvisty, zvláště s Jakobsonem.

Zásadní překonání raného ruského formalismu se objevilo na 1. sjezdu slovanských filologů v Praze r. 1929 v podobě Tezí Pražského lingvistického kroužku, na nichž se Jakobson podílel. Později tuto skutečnost sám vyjádřil výrokem přirovnávajícím původní ruský formalismus k dětským šatům, ze kterých jsme vyrostli. Přednášky a diskusní vystoupení v PLK ukazují na názorové tříbení a zpevnění českého strukturalismu, který od roku 1935 získal vlastní publikační orgán v podobě časopisu Slovo a slovesnost. Jakobson společně s Mukařovským chápali v této době strukturalismus jako významově otevřený systém, jako metodu syntetického pohledu na objektivní skutečnost, v níž umělecké dílo má znakový charakter, je celistvou strukturou, nikoli mechanickou sumou různorodých elementů.

R. Jakobson si jako významný představitel ruské formální školy do Prahy přinesl tuto svou orientaci, ale dále ji rozvíjel. Historická souvislost pražské školy s teoriemi formální metody je podmíněna i společnou reinterpretací názoru Ferdinanda de Saussura, jež dala podnět k vytvoření fonologie jako vědní disciplíny. Pražská škola se zasloužila o vybudování fonologie a o její uvedení do vědeckého světa. Prosazení fonologické metody, k němuž podstatnou měrou přispěli N. S. Trubeckoj a R. Jakobson, bylo významným činem a jeho důsledkem byla metodologická přeměna lingvistiky a literární vědy. Posuzování základních problému studia jazyka a poetiky, započaté Jakobsonem a českými vědci, sehrálo důležitou roli v rozpracování a popularizaci fonologie i strukturní lingvistiky jako celku. Jakobsonova energie stimulovala nejen počátek vydávání znamenitých Travaux du Cercle linguistique de Prague (dále TCLP) Pražským lingvistickým kroužkem (do okupace ČSR vyšlo osm svazků, z nichž druhý je celý věnován Jakobsonově práci o historii fonologického systému ruského jazyka i jiných slovanských jazyků), ale hlavně seznámení světové lingvistické veřejnosti s jeho názory, vědeckou činností – na lingvistických, fonologických a slavistických světových kongresech, kde jedním z hlavních přednášejících a iniciátoru diskusí byl právě Jakobson.

Kromě Prahy je Jakobsonovo působení v Československu spojeno s Brnem, s Masarykovou univerzitou a její Filozofickou fakultou, na níž se habilitoval a započal dráhu univerzitního učitele. Přednášel na této fakultě od r. 1933 (v semináři pro slovanskou filologii v oddělení ruské filologie a později i v oddělení staré české literatury) do února 1939 – po vpádu německých vojsk byl nucen odejít do zahraničí. (R. Jakobson měl s habilitací potíže, poněvadž si učinil dosti nepřátel svým vystoupením proti purismu, zvl. ve stati O dnešním brusičství českém ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Pozadí vleklého sporu spočívalo v odporu konzervativní linie české lingvistiky k Jakobsonově metodologii, resp. k metodologii PLK. Funkcionalistické pojetí jazyka, tj. důraz na funkce jazykového projevu a s tím související teorii jazykové kultury, naráželo na nesouhlas starší jazykovědné generace, považující za klíčové kritérium národní čistotu a estetičnost jazyka.)

V říjnu 1937 bylo Romanu Jakobsonovi uděleno československé státní občanství – jeho přijetí bylo podmínkou získání hodnosti mimořádného profesora ruské filologie, avšak již 1. 3. 1939 byl pro svůj židovský původ zproštěn funkce vysokoškolského profesora a po 15. březnu 1939 musel z ČSR uprchnout. Dva roky prožil ve Skandinávii (postupně v Dánsku, Norsku a Švédsku), až se nakonec usadil ve Spojených státech amerických (1941). V letech 1941 – 1946 působil jako profesor obecné lingvistiky, od r. 1947 přednášel na Kolumbijské univerzitě, kde se studovala bohemistika a slavistika (a kde se zasloužil o založení Masarykovy stolice, střediska československé kultury v Americe), a od r. 1949 do r. 1967 na Harvardské univerzitě jako profesor slovanských jazyků a literatur, přičemž od r. 1957 působil současně i na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v Bostonu jako profesor obecné lingvistiky.

Politická situace v Československu po 2. světové válce nedovolila R. Jakobsonovi vrátit se zpět do země, v níž prožil devatenáct let svého života. Padesátá léta byla mj. dobou pronásledování strukturalismu, což se promítlo i do vztahu k R. Jakobsonovi – byl zcela vyřazen z naší vědy a kultury, stal se tabuizovaným autorem, z něhož se nemohlo ani citovat. K jistému uvolnění došlo před rokem 1956, kdy poprvé po válce navštívil Československo; v následujícím roce (1957) k nám podnikl dvě cesty: první v lednu, kdy se u nás konala mezinárodní konference slavistů, druhou na podzim v souvislosti se sjezdem komeniologů. v roce 1968 se R. Jakobsonovi konečně dostalo v Československu oficiálního uznání – byly mu uděleny (u příležitosti VI. mezinárodního sjezdu slavistů v Praze) čestné doktoráty Univerzity Karlovy i brněnské univerzity. Poslední Jakobsonova návštěva naší země se uskutečnila v r. 1969, kdy se v pražském Karolinu konalo konstantinovské sympozium. Politická a společenská situace následujících let opět způsobila, že jeho díla u nás nebyla vydávána, jeho jméno se však mohlo alespoň citovat.

Změnu ve vztazích k Romanu Jakobsonovi přinesl až rok 1989 – jedním z důsledků uvolnění v oblasti vědy a kultury byl znovuzrozený zájem o dílo tohoto lingvisty světového věhlasu, který tak mohl být opět začleněn do našich kulturních dějin období mezi dvěma světovými válkami. Jakobson se toho však již nedožil – zemřel v Bostonu v roce 1982.












Text © Pavlína KuldanováJana Svobodová 2003
HTML Code © Tomáš Rucki 2003