A po vběhnutí do lesa se naše rozpaky ještě prohloubily. Jakkoli byl pro nás terén na jihu u Kimita těžký na orientaci, tady to bylo ještě stokrát horší! Prakticky všechen les zmapovaný bílou barvou (to je ve Skadinávii obvyklé, na to jsme byli připravení), ale hrozně špatně průhledný, díky ohromnému množství zeleného podrostu (borůvčí a hluboký mech) a nízkým stromům nebylo většinou vidět ani na 50 metrů, a i pokud bylo, tak to stejně nebylo k ničenu, protože jemné vrstevnicové kudrlinky s velmi pozvolným klesáním a stoupáním, které v lese převládaly, nebo bažinky, stejně v tom zeleném nebyly vidět.

V případě většiny byla naše orientační neschopnost vidět i na výsledku, jen Chrochy a Honza Sochor první den s přehledem své kategorie vyhráli, většina ostatních se potácela ke konci výsledkové listiny.

Počasí bylo docela příjemné, co nás však při návratu zaskočilo, byl fakt, že pořadatelé kvůli parkování zjednosměrnili příjezdovou cestu (to jistě stojí za poznámku, šlo o běžnou veřejnou silnici asi tak na úrovni naší okresky, a při pomyšlení, že by se o něco podobného pokusil nějaký pořadatel vícedenních závodů v Čechách jsem jeho šance na úspěch v boji s našimi úřady hodnotil velmi nízko), takže při návratu jsme místo 7 kilometrů najeli přes 30, protože jsme museli objet celé velké jezero.

Po návratu nám Hanka se službou připravili oběd, a zbytek dne jsme věnovali převážně drobným sportovním aktivitám a seznamování se s okolím naší školy. Zjistili jsme například, že asi 50 metrů za školou začíná další jezero a dokonce jsou na břehu loďky i s vesly, takže jsme je od té doby několikrát použili. Co na to říkali jejich majitelé, to nevíme, ale zřejmě jim to nevadilo.

5.7. Pondělí

V pondělí byl první volný den závodů, který jsme využili převážně k odpočinku. Dopoledne jsme jedním autem zajeli do města na nákup (ve složení já, Libor, Hanka, Zdenek, Kamila).

Odpoledne docela uteklo, protože v půl páté jsme vyrazili oběma auty ho Hyrynsalmi vzdáleného asi 40 kilometrů, kde pořádali štafetový sprint. Byla to spíš taková legrace, běhalo se na maličké mapě kolem kempu na břehu jezera, i když některé kontroly byly i tady trochu zrádné (ani ne tak mapově, jako spíš terénem – na jednu kontrolu společnou všem tratím vedl postup bažinou hlubokou po kolena, momochodem právě tady jsem se potkal s Kamčou, která přede mnou velmi elegantně zaplula do vody i oběma rukama (a večer se hrozně divila, že jí její „vodotěsné“ hodinky fungují spíš jako hra, ale čas rozhodně neukazují), takže o zajímavé zážitky nebyla nouze. Původně jsem si o myslel, že šlápla do nějaké díry ve vodě, ale po závodě mě přesvědčovala, že ne, tak nevím, co si o její akrobacii mám myslet. Nicméně pro úplnost je třeba dodat, že i přes mapovou nenáročnost se Míše podařilo už na prvním postupu vyběhnout z mapy, takže místo obvyklých 10-15 minut jí trať trvala skoro půl hodiny.

Nakonec jsme ale při vyhlašování zjistili, že o umístění vůbec nešlo, naše 2 druhá místa nebyla nijak oceněna, diplomy dostaly jen vítězné štafety (v každé ze 3 kategorií), a na závěr se losovala jedna štafeta, která dostala věcnou cenu. Vylosována byla jedna z našich štafet (nakonec nebylo divu, našich 6 štafet tvořilo asi pětinu startovního pole), která dostala jakousi místní přírodní kosmetiku (koupel na nohy a já nevím co ještě).

Pár obrázků ze štafet

Po návratu do školy a večeři jsme opět navštívili saunu a večer probíhal obvyklým způsobem.

6.7. Úterý

V úterý jsme absolvovali druhou etapu, která se stala osudná pro dvojčata Procházkovic. Tomáš tak dlouho hledal jednu kontrolu, až usoudil, že už nemá smysl pokračovat (jeho zdůvodnění sice vzhledem ke skutečnosti, že šlo o druhou ze čtyř etap, bylo poněkud nepřesvědčivé, ale nakonec určitě sám dobře ví, proč se tak rozhodl), kdežto Honza v závěru omylem narazil jinou kontrolu.Mě se tentokrát běželo docela dobře, ani jsem neudělal nějakou moc velkou chybu, takže jsem měl ztrátu na vítěze jen něco přes 20 minut. Každopádně jsem z této etapy měl ze všech čtyř nejlepší pocit. Počasí bylo proměnlivé, chvílemi dokonce kapalo, ale větší déšť se spustil až po doběhnutí většiny závodníků.

Pár obrázků ze 2. etapy

Po návratu a společném obědě jsme chvíli jen tak lelkovali, ale kolem třetí nás to přestalo bavit, a tak jsme utvořili skupinku, která vyrazila pěšky do města. Skupina byla složená ze mne, Honzy S., Libora, Hanky s Pavlem, Kamči (snad jsem na nikoho nezapomněl?). Vyrazili jsme po malé silnici, která vedla kolem školy, jak se ale ukázalo později, vedla někam úplně jinam. Po chvíli jsme proto odbočili doprava na lesní cestu směrem na Pitämä, a cestou jsme tady našli k těm pár houbám nalezeným ještě podél silnice další, takže nakonec jich byla plná taška (a večer jsme proto měli zapečené nudle s houbami - tzv. houbafleky). Cesta šla přes krásný bažinatý terén, kupodivu téměř bez komárů (tenkrát jsme si toho ještě nedovedli patřičně vážit).

Naše škola, obrázky z vycházky se sbíráním hub

Nakonec jsme asi po víc než dvouhodinovém putování (je ovšem pravda, že jsme šli pomalu, protože jsme nikam nespěchali) došli do centra závodů, kam jsme měli původně namířeno, protože mi dopoledne na shromaždišti řekli, že tam je k dispozici Internet. Ten tam opravdu byl, dokonce zdarma, takže část z nás se probojovala k volným počítačům a jala se kromě analýzy svých a soupeřových postupů vyřizovat e-maily domů a jinam.

Když jsme asi v půl sedmé skončili, zrovna jsem potkali Prochora s Chrochym, kteří přijeli na vyhlášení, a protože jsme usoudili, že kdybychom vyrazili pěšky, došli bychom do naší školy zhruba ve stejnou dobu, kdy tam oni přijedou autem, počkali jsme s nimi na vyhlášení. To bylo díky velkému množství kategorií (bylo jich snad 60, i když vyhlašovali jen vítěze) dosti rozvláčné, ale Chrochy nás za čekání odměnil rozdělením části ze získaných bonbónů, takže jsme neměli důvod litovat.

7.7. Středa

Druhého volného dne jsme využili k výletu do nedaleké oblasti Hossa, kterou Finové označují jako přírodní park. Je to zřejmě jakýsi druh rezervace, protože například ryby se zde nesmějí chytat volně jako jinak v celém Finsku, ale je třeba si zakoupit povolení. Tahle informace pochopitelně zajímala především rybáře Chrochyho, který si sice povolenku za 10 euro na den nekoupil, ale nakonec přece jen svou udici použil. Vyrazili jsme ráno na sever a po zhruba hodině a půl jsme byli na místě. Nejprve jsme se museli v jednom hotelu doptat na informační centrum, protože cesta k němu z obce kupodivu značená nebyla, ale našli jsme ho vcelku dobře asi 4 km za vesnicí. Tam jsme si nabrali něco informačních materiálů a hlavně jsme se nad podrobným plánkem domluvili na trase dvou výletů.

Nejprve jsme vyrazili ke zdejší pozoruhodnosti: skalním malbám, které jsou údajně kolem 4 tisíc let staré, ale přitom byly objeveny teprve nedávno. Už po vystoupení na parkovišti se na nás vrhli komáři více, než jsme dosud byli zvyklí. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem měl za to, že mě brzy nechají být, ale bylo jich tady tolik, že jsem se přepočítal. Říkal jsem si, že repelent nebude třeba, ačkoli všichni ostatní se jím vydatně navoněli, ale po chvíli cesty, kdy mě žrali na všech nezakrytých místech (zejména za krkem a na lýtkách, na předloktí kupodivu ani tolik ne), jsem i já raději rezignoval a nastříkal jsem se. Horší bylo, že odpuzující účinek vydržel repelentu na exponovaných místech sotva pár minut, takže jsme se průběžně stříkali celou cestu. Zhruba po půlhodině jsme došli k rozcestí a odtud po pár metrech k pontonovému mostu vedoucímu po jezeře podél jeho skalnatého břehu asi 100 metrů. Na jeho konci byla vyhlídková plošina, odkud byly ony kresby vidět. Abych pravdu řekl, zážitek to nebyl nijak úchvatný, rozsahem se to nedá srovnat třeba s loni navštívenými Vyklicke ve Švédsku. Nad vodní hladinou bylo naštěstí méně komárů, ale protože most a plošina měly omezenou nosnost, nemohli jsme se tady zdržet, protože všichni se sem nevešli, a na břehu hejna komárů zase houstla. Díky této poloze kreseb (v době jejich vzniku bylo pod skálou zřejmě sucho) jsme snadno pochopili, že kresby tak dlouho unikaly pozornosti turistů, protože objevit je bylo možné pouze v zimě při zamrzlém jezeře, a v silném mrazu zase tolik lidí nekouká kolem sebe na kdejakou skálu, jestli na ní není něco zajímavého.

Výlet do Hossy, z procházky ke skalním malbám

Zpáteční cestu k autům jsme zvolili jinudy, kde bylo zřejmě kvůli větší vzdálenosti od bažin komárů výrazně méně. Pořád jich ale nebylo tak málo, abychom se odhodlali k obědu venku, tak jsme hned nasedli do aut a odjeli k východisku druhého výletu u jezera.

Zde jsme si naplánovali větší okruh kolem jezer, asi 15 kilometrů, ovšem po dopoledním zážitku s komáry se našlo několik lidí, kteří raději zvolili čekání na břehu jezera. Jedním z nich byl rybář Chrochy, kterého k tomu motivovala možnost někde zkusit načerno něco chytit, ale jinak si myslím, že bylo škoda si ona jezera neobejít. Sice jsme viděli zhruba pořád totéž (jezero s břehy zarostlými lesem), jen z různých stran a v různých variantách, ale cestou bylo několik pěkných míst pro táboření, a protože množství komárů v této oblasti bylo mnohem snesitelnější než ráno, došlo i na svačinu. Už zde jsme viděli, že finští ochránci přírody jsou k turistům velice vstřícní, protože každé místo k táboření bylo vybaveno připraveným ohništěm, zpravidla i s nachystaným dřívím, a někde byly i dřevěné chaty na přespání. Jak jsme zjistili později v národním parku Oulanka, je to tady zřejmě zvykem ve všech takovýchto oblastech, kam častěji chodí turisté. Zvlášť příjemný musí být takový zvyk v zimě, když člověk vymrzlý po celém dnu běžkování v silném mrazu dorazí do chaty a tady si může udělat oheň, a nemusí předtím kácet stromy, nemluvě o stavění stanu a jeho tahání s sebou.

Výlet do Hossy, druhá část (výlet kolem jezer)

Po návratu k autům asi po 4 hodinách putování (nijak jsme se nehonili, a dokonce se nenašel nikdo, kdo by na pomalejší nechtěl čekat nebo se měl tendenci trhnout dopředu) jsme ještě pojedli ze zbývajících zásob (svačinou jsme byli vybaveni od rána od Hanky) a vydali se zpět. Ještě jsme koupili ve vesnici pohledy, a hned poté všichni usnuli, dokonce i na řidiče šlo spaní, ale díky střídání po cestě se nám podařilo neusnout.

Tady se hodí udělat poznámku k finským silnicím: sice kromě pár úseků kolem Helsinek nejsou ve Finsku žádné dálnice, ale hlavní silnice jsou kvalitní, mají dobrý povrch a dobré značení, a hlavně jsou rovné, vyhýbají se jen jezerům, a velice prázdné. Dá se na nich tedy jezdit docela rychle, my jsme většinou jezdili kolem 110 km/h, protože těm dodávkám se moc víc jet nechtělo, ale kvůli nedostatku zatáček a aut, ať už jedoucích proti nebo stejným směrem, je tady největším nebezpečím únava. Navíc je zvlášť na severu hodně daleko od jedné vesnice či městečka ke druhému, občasné zpestření znamenají jen sobi, kteří se místy po silnici zcela volně procházejí. Kupodivu jsme nikde neviděli žádnou nehodu se sobem, zřejmě si na to místní dávají dobrý pozor, dokonce se nám občas stalo, že nás protijedoucí řidiči blikáním upozornili na soba na cestě, ono setkání s ním ve větší rychlosti by bylo určitě hodně nepříjemné, a i pokud by se náhodou obešlo bez zranění lidí, tak auto by zřejmě bylo zralé na novou karosérii nebo do šrotu.

Večerní program byl obvyklý: Hanka se službou nám připravila večeři, pak jsme se ještě dle zájmu věnovali odpočinkovým sportovním aktivitám (objevili jsme například síť na volejbal a jakýsi improvizovaný volejbalový kurt, byť zarostlý trávníkem a na jedné straně trochu do kopce), tak jsme sehráli volejbalový match, i když jak už to u amatérů bývá, převážně to bylo statické, v řídkých dynamických momentech bojovnost převažovala nad technikou. Na závěr večera jsme samozřejmě nemohli vynechat saunu (když je to zadarmo, že :-).

Výtěžek hub z výletu do Hossy

8.7. Čtvrtek

Třetí etapa závodů ve mně nezanechala nějaké hlubší vzpomínky. Byla výrazně kratší, opět v terénu pro nás orientačně velice těžkém. Počasí bylo podobné jako v ostatních etapách, oblačno s teplotou kolem 20 stupňů, takže na běhání ideální. Během etapy došlo v našem týmu k jednomu lehčímu zranění, protože Káča si narazila koleno (tuším že jí noha zajela do nějaké hluboké díry). Jinak mi z tohoto dne v paměti žádné zvláštní zážitky neutkvěly.

Proutěná zvířata v Suomussalmi, KK
Pár momentek z cíle třetí etapy

U školy, našeho dočasného domova

9.7. Pátek

Stejně jako na předchozí etapy jsme i na poslední etapu vyrazili rozděleni na 2 skupiny, nejdřív ti, kteří startovali dřív. Kupodivu na rozdíl od zvyklostí na našich vícedenních závodech zde ve většině kategorií nebyl handicapový start, jen v 8 elitních, takže se to týkalo jen Moniky. My ostatní jsme startovali opět jako v předchozích etapách proti času.

Tahle etapa se pro náš tým stala doslova pohromou: Kačka po včerejším úrazu vůbec nenastoupila, po prvních několika kontrolách se zeblil Eda, takže též nedokončil, asi v polovině trati si Kamila si narazila holeň (nebo spíš lýtkový sval) do té míry, že sotva chodila, a Šteky a Martin Jůzek byli v této etapě rovněž diskvalifikováni, takže k již dříve diskvalifikovaným dvojčatům přibylo dalších 5 závodníků). Navíc Honza S., který do etapy nastupoval z prvního místa, bohužel potvrdil sestupnou tendenci svých výkonů a v konečném výsledku se nedostal ani na bednu, skončil pátý. Jedinou jistotou zůstal Chrochy, který opět zvítězil a celkově tedy vyhrál s více než půlhodinovým náskokem. Byl za to odměněn poukázkou na nákup v místním sportu, kterou pochopitelně hned využil k nákupu vesty.

Po návratu do školy nám Hanka se službou připravili poslední společný oběd a později odpoledne jsme se vydali do města za účelem individuálního nákupu potravin potřebných pro nadcházející 3-denní turistiku v parku Oulanka.

Večer se kromě odpočinkových sportů někteří alespoň trochu pokusili nachystat se na zítřejší ranní balení, a hlavně jsme udělali rozdělní do dvou skupin pro turistiku (protože jsme již od počátku počítali s tím, že turistiku absolvujeme ve dvou skupinách, které půjdou proti sobě). Proti prvnímu návrhu rozdělení, který jsme připravili zejména s ohledem na zraněné Kačku, Tomáše P. a Kamilu, se objevily některé námitky, ale protože se i přes rozsáhlejší debatu nad tímto návrhem neobjevil žádný rozumný návrh na úpravu, nakonec jsme ho nechali v původní podobě. Při pohledu zpátky si osobně myslím, že se nám to rozdělení docela vydařilo.

10.7. Sobota

V sobotu ráno jsme si sbalili věci, uklidili v mezích možností školu a kolem půl deváté jsme vyrazili směrem do národního parku Oulanka (Oulangan Kansallispuisto). Protože nebyl příliš vzdálený, již asi po dvou hodinách jsme dorazili na místo rozdělení do 2 skupin, které jsme den předtím večer utvořili (a jak se dalo očekávat, neobešlo se to úplně bez připomínek). Jedna skupina (zvaná silnější vedená Prochorem a dále zahrnující Honzu P., Šimona, Radima, Martina, Chrochyho, Štekyho, Moniku a Míšu) jela Tranzitem do nejsevernější části parku (Hautajärvi), odkud vyrazila po „Medvědí stezce“ (finsky Karhunkierros) na jih, kdežto skupina slabší (protože zde byli 3 „marodi s různě postiženými dolními končetinami, totiž Kamila, Kačka a Tomáš P., dále ještě já, Libor, Hanka a Pavel, Eda a Honza S.) odjela Transporterem k blízkému informačnímu centru u Kiutaköngäs, odkud jsme vyrazili silnější skupině naproti.

Marodi se kupodivu drželi, šli jsme s ohledem na ně spíše volnějším tempem, navíc při vědomí, že jít do setmění tady znamená třeba i celý měsíc, takže jsme nemuseli nijak spěchat. I když zřejmě hlavně Kačka dost trpěla, nakonec jsme všichni prošli celou naplánovanou trasu asi 25 kilometrů. Počátek cesty z jihu byl zajímavý zhruba až po soutěsky, kde jsme potkali protější skupinu. Dokonce jsme šli přes řeku po několika závěsných mostech. Dál na sever ale byla krajina značně fádní, pořád byly okolo jen bažiny a les jako na závodech, řeka se nám ztratila z dohledu, tak se nebylo moc na co dívat. Výjimkou byla jen skála Rupakivi (těsně předtím, než jsme se začali vzdalovat od řeky), což byl takový zhruba desetimetrový zvětralý skalní „prst“ trčící z vody řeky). Bohužel nebyl vidět z cesty, takže jsme ho viděli jen my, kterým nebylo líto sejít asi 20 výškových metrů k vodě.

Ke konci trasy byli někteří z nás dost unavení, i když překvapivě 2 z marodů (Kamila a Tomáš P.) se ke konci drželi vpředu a udávali poměrně rychlé tempo. Když jsme došli k autu, ani jsme se moc nezdržovali, jen jsme sebrali hrnec a 2 prázdné konzervy, které tam nechali nepořádní turisté (podle nápisu na konzervách zcela nepochybně naši, jak jsme správně usoudili, měla to na svědomí skupinka Chrochy, Šteky a Martin, i když se to po našem setkání v tábořišti snažili hodit jeden na druhého), a odjeli jsme zpátky do informačního centra. Asi 4 km před ním na nás čekala druhá skupina s autem, která tam mezitím našla docela slušné, i když poněkud stísněné místo k táboření na lesní cestě.

Protože tam ale nebyla pitná voda, udělali jsme si po večeři ještě krátký asi pětikilometrový výlet pro vodu k infocentru, kterého jsme někteří využili k vykoupání. Kromě mě se koupali ještě asi další 4 členové slabší skupiny, z druhé skupiny s námi nikdo nejel, protože oni si to odbyli při příchodu sem.

Po koupeli a návratu do tábořiště se nám docela příjemně usínalo, i když komárů zde bylo trochu více, takže venku mimo stan se dalo vydržet jen u ohně, který iniciativně rozdělal Libor. Díky tomu jsme mohli ještě chvilku z příjemného dne strávit společně a ne zalezlí každý do svého plátěného příbytku, i když toho využili jen někteří.

První den v parku Oulanka

11.7. Neděle

V neděli ráno jsme posnídali, sbalili stany a oběma auty vyrazili na parkoviště vzdálené asi 20 kilometrů po lesních silničkách (ty našel Prochor podle turistické mapy, i když při troše dobré vůle by se dalo trefit i podle ukazatelů), které byly úzké jen na jedno auto (s občasnými místy na vyhýbání) a měly šotolinový povrch, místy vymletý vodou, takže se po nich nedalo jet moc rychle (i když jak jsem dříve zjistil, mnohdy to bylo jen otázkou osobní odvahy, ovšem člověk musel věřit, že někde není vymletá nějaká bezedná díra v mostku či podobná past). Na parkovišti jsme vybalili stany a postavili jsme je na volné místo, abychom se tím nemuseli zabývat po návratu, a silnější skupina hned vyrazila pěšky dolů k řece (k tábořišti Ylikota).

Došlo jen k jedné výměně, Tomáš P., kterého už přestala bolet noha, se vyměnil s Míšou, aby nemuseli Procházkovi své jídlo složitě dělit jako včera. Díky tomu, že Míša posílila náš „slabší“ tým, už jsme nebyli tak slabí aspoň co do výřečnosti. Další změnou bylo to, že Katka zůstala v táboře, protože usoudila, že pro její bolavou nohu by byl další výlet asi příliš velkou zátěží, a Libor jako zodpovědný rodič zde zůstal s ní (co kdyby ji třeba chtěl sežrat medvěd, že, jak by to pak doma vysvětloval?).

Naše skupina „slabší“ (díky chybějícímu Liborovi a Katce tentokrát i početně) vyjela autem zpátky k infocentru u Kiutaköngäs (cíli včerejší i dnešní etapy pro silnější skupinu). Protože jsme na to včera neměli tolik času, věnovali jsme ještě zhruba hodinu po příjezdu k infocentru jeho prohlídce, zejména vystaveným knížkám plným krásných fotografií, a někteří z nás strávili poměrně dloubou dobu prohlížením mechů pod mikroskopem. Podařilo se nám s Kamilou a Míšou si dokonce zahrát na vědecký objev, když jsme si cestou ulomili kousek kamene, který vypadal, jako by ho někdo natřel na červeno, a už několik dní nám vrtalo hlavou, proč by to ti Finové asi dělali (zvlášť v případě kamenů uprostřed lesa se nám nějaké vysvětlení hledalo těžko). Díky mikroskopu se Míše podařilo na kraji kamene najít místo, kde bylo vidět, že ten červený nános je opravdu mikroskopický lišejník a ne barva.

Zhruba v jednu hodinu jsme se vydali na jih vstříc silnější skupině, která již byla tou dobou druhou hodinu na cestě. Vcelku pěkné počasí nás provázelo celou cestu, i když nás zastihla zrovna v době obědové pauzy i jedna přeháňka. Naštěstí jsme zrovna v té době seděli vedle krásné velké chaty pro turisty v místě zvaném Ansakämppä, tak jsme se do ní před deštěm uchýlili. Krátce předtím nás zde při našem odpočinku minula silnější skupina. Trasa střední části medvědí stezky se ukázala jako zajímavější, hned na začátku vedla kolem několika peřejí či snad malých vodopádů. Přesto stejně jako den předtím už závěr nebyl tak zajímavý, protože jsme přecházeli od řeky Oulanka k řece Kitka po mírném návrší, jakých jsme tady už viděli mnoho. Až samotný závěr nám připravil lahůdku (spíše fyzickou) v podobě dlouhého strmého výstupu nad řeku k našemu táboru. Nebyl dlouhý, ale převýšení bylo výrazné, mohlo dělat nějakých 150 metrů, i když jeho největší část jsme překonali po schodech, takže nám to trvalo asi půl hodiny. Z „marodů“ nám dnes zbyla jen Kamila, která se držela, ale cestou nahoru přece jen dost často zakopávala o schody. Při představě, jak mě bolí každé zakopnutí v pohorkách i když mám jen otlačené nohy, tak to muselo být velmi nepříjemné.

Nakonec jsme se ale všichni šťastně a bez úrazu dostali do tábora. Tady na nás čekal nejen Libor s Katkou, ale i celá „silnější“ skupina (což nás vzhledem k našemu zdržení na začátku a volnému tempu nijak nepřekvapilo). Udělali jsme si tedy večeři a po večeři jsem s Liborem ze zbytku erární bramborové kaše s pomocí zbylého erárního margarínu vyráběl smažené škubánky. Padla na to sice skoro celá bomba, ale myslím, že to pro většinu z nás bylo příjemné zakončení dne, i když někteří nepřejícníci se nám to snažili svými řečmi znechutit, to se jim ovšem nepodařilo.

Druhý den v Oulance

12.7. Pondělí

V pondělí nás čekala závěrečná část medvědí stezky, konkrétně úsek podél řeky Kitka od našeho tábořiště až skoro k městečku Ruka (přesněji na parkoviště 8 km severovýchodně od něj). Proti včerejšku nedošlo k žádným změnám v rozdělení skupin, jen jsme už šli v plném počtu i s Katkou a Liborem. Naše slabší skupina sešla dolů k řece a vydala se na jih, zatímco silnější skupina odjela autem do našeho cíle a vydala se nám naproti.

Cesta podél řeky probíhala celkem pěkně, cestou jsme přešli ještě jeden lanový most, viděli jsme pěkný vodopád zvaný Jyrävä, a kousek za rozcestím u Jumy jsme potkali protější skupinu. Cestou jsme opět viděli spoustu krásných velikých hub, převážně kozáků a křemenáčů, ale i nějaké hříbky. Protější skupina nám s využitím jednoho mimořádně povedeného exempláře houby vyrostlého přímo na cestě připravila názornou demonstraci slovní hříčky s Bětuškou, bohužel se to ale mnohem lépe říká než píše, takže se o to raději nebudu pokoušet, abych se neztrapnil.

Ke konci cesty se od nás odpojily Kačka a Míša, které prohlásily, že když tady vede silnice, že dál nepůjdou, a že pro ně máme dojet (nakonec jsme souhlasili, protože tím vznikla zajížďka jen asi 3 km, a holky se nedaly zviklat k další cestě. Nevím ale, jestli tohoto svého rozhodnutí záhy nelitovaly, protože krátce potom se dalo do deště, chvílemi i dost prudkého. Měly sice stejně jako my buď pláštěnky nebo nepromokavé bundy (moje nová bunda, za kterou jsem s krvácejícím srdcem dal den před odjezdem do Finska 4 tisíce, se velmi osvědčila, takže mě už ten výdaj tolik nemrzí), ale přece jen si myslím, že v dešti je lepší jít než někde stát a čekat, až mě za 2 hodiny někdo vyzvedne. Navíc díky dešti byl terén ke konci hůře schůdný, a protože svou roli hrála i únava některých členů naší skupiny, trval nám závěr déle, než jsme plánovali, takže jsme čekající dvojici vyzvedli místo v plánovaných pět večer až skoro v šest.

Pak jsme se ještě na chvilku zastavili u blízkého jezera k umytí, ale protože déšť neustával, odhodlaly se ke koupeli kromě mě jen Kačka, Hanka a Kamča. Nutno konstatovat, že jezero nebylo na koupání zrovna ideální, bylo hrozně mělké a dno bylo plné kluzkých kamenů, takže bylo náročné tam vlézt i lehnout si, aby se člověk vůbec mohl celý namočit, o vylézání nemluvě.

Na závěr jsme ještě cestou přes Jumu v ukrutném lijáku v kempu nabírali do flašek vodu na vaření, což byl taky docela nepříjemný zážitek: díky nízko položenému kohoutku jsme museli vodu přelévat z kyblíku, takže jsme měli od studené vody zkřehlé prsty, navíc nám při nakládání flašek do auta teklo ze střechy za krk.

Po příjezdu do tábora se počasí trochu umoudřilo, sice nepřestalo pršet, ale déšť zeslábl, takže kolem ohně se dalo vydržet. Večer jsem opět s pomocí Libora smažil škubánky pro celý tábor (s výjimkou Chrochyho, který se stejně jako včera snažil mi mou práci znechutit), tentokrát obohacené rozinkami.

Poslední den v Oulance

13.7. Úterý

Ráno jsme kvůli nejistému počasí vypustili pěší turistickou vložku (posledních 8 km medvědí stezky), také s ohledem na to, že nás zde zřejmě nečekalo nic tak zajímavého, co bychom v předchozích dnech ještě neviděli. Po snídani a sbalení věcí jsme se tedy vydali auty směrem na polární kruh. Nejprve jsme se zastavili u Jumy kvůli dokončení ranní toalety (některým z nás se zachtělo civilizovaného WC nebo koupele, případně obojího. Před příjezdem do Rovaniemi jsme na oběd zastavili u odpočívadla u jezera, kde jsme se po obědě krátce vykoupali, a již jsme vyrazili vstříc atrakcím polárního kruhu. Nejprve jsme se zastavili v tzv. Santa Clausově vesničce, kde jsme nakoupili nějaké dárky. Já osobně jsem se tady cítil trochu nesvůj, přece jen taková místa s koncentrací turistů a okupovaná stánky se všemožnými cetkami a jinými výdobytky turistického průmyslu jako např. fotografování se Santa Clausem apod. se mi moc nezamlouvají, ale co naplat, holt je tahle rovnoběžka známější než jiné.

Obrázky z polárního kruhu

Po dostatečném nabažení se zdejších atrakcí jsme odjeli k muzeu Arktikum, které nás (aspoň mne) uchvátilo nejen svým zajímavým venkovním i vnitřním vzhledem (zejména dlouhou majestátní chodbou s prosklenou střechou, i když jsme měli na vlastní kůži možnost se přesvědčit, že ve dnech krátkého léta, kdy jsme zde byli, není tato skleněná střecha zrovna ideální, protože jsme se pod ní díky hřejivému sluníčku cítili jako na pekáči). Zejména mne ale překvapila velkorysost, s jakou autoři přistupovali k budování stálých expozic. Pokud bych měl počítat jen ty datové projektory, tak bych jistě napočítal přes deset, nemluvě o dalších exponátech využívajících moderní techniky jako např. světelné znázornění různých hranic severu (od zalednění moří přes hranice lesa až po polární kruh). Stálé expozice muzea jsou opravdu dobře a názorně udělané. Škoda že u nás je takovým muzeí málo, to by si pak možná nemuseli provozovatelé stěžovat, že počet návštěvníků je pořád tak nízký.

V muzeu bychom dovedli pobýt ještě dlouho, ale kvůli omezenému času jsme mohli prohlídce věnovat jen asi 2 hodiny, pak jsme šli projít město (hlavně kvůli dokoupení potravin, jinak mne údajná perla moderní architektury moc nezaujala, připadalo mi to jako takové trochu lepší a nižší paneláky) a v půl sedmé jsme vyrazili auty směrem na Kemi a Oulu.

Poblíž Oulu jsme si našli docela pěkné místo na pobřeží k utáboření. Sice nebylo zdaleka prosté civilizace, vedle přirozené písečné pláže tam bylo molo zřejmě pro rybáře a malý přístav pro malé loďky a taky restaurace ze staré lodi vytažené na břeh, naštěstí již zavřená, a výhled na moře obohacovaly větrníky elektráren, ale bylo to tu velmi pěkné. Potkali jsme tady i pár místních, a docela se zdálo, že jim nejen nevadí, že se tam na pláži utábořilo 18 podivných individuí, ale dokonce nám ukázali budku se splachovacím záchodem, takže jsme měli nocleh s veškerým komfortem.

Udělali jsme si tedy večeři a po koupeli v moři (část se nás koupala v plavkách, část bez, část vůbec, ale Šteky se opět koupal oblečený) a po různě dlouhém následujícím vzájemném sdělování zážitků jsme postupně všichni ulehli.

14.7. Středa

Ve středu jsme vyrazili auty směrem na jih. Kromě kratších zastávek převážně na záchod či jídlo jsme se déle zdrželi jen odpoledne v městečku Porvoo (známém též pod švédským jménem Borga), což je údajně druhé nejstarší finské město (po Turku). Prohlédli jsme si staré centrum města, kostel a dřevěné domy, já jsem se inspirován zakoupeným pohledem vydal i na prohlídku kopečku nad řekou kde stávalo hradiště, ale již tam jsou k vidění jen málo zřetelné zbytky. Díky svahům nad řekou, na kterých se městečko rozkládá, se mi líbilo víc než Turku.

Obrázky z Porvoo

Po skončení prohlídky města a dokoupení potravin jsme se vydali hledat nedaleko od města (zhruba na poloviční cestě do blízkých Helsinek) místo pro poslední nocleh v přírodě. Jak se dalo očekávat, bylo to tady kvůli hustšímu osídlení pobřeží složitější, nakonec jsme asi po 40 minutách ježdění po ostrůvcích našli jakýsi plácek, který připomínal skládku, na kterém jsme si začali rozvalovat stany. Po chvíli se tady objevil nějaký chlapík v autě, který od nás žádal vysvětlení našeho činění (podle jeho vystupování to byl zřejmě majitel pozemku), ale když jsme ho ujistili, že ráno odjedeme a že si odvezeme i naše odpadky, spokojil se s tím.

My jsme se pak mohli dát do vaření, které trochu narušil mírný déšť, který se spustil, ale část z nás se schovala pod střechou pro skladování dřeva (zbytek v autech a ve stanech). Místo ale bylo přece jen výrazně nehostinnější než včerejší nocležiště, nakonec i počasí, a tak jsme se i při vidině nadcházející dvoudenní cesty domů uložili ke spánku relativně brzy. Přispěla k tomu i skutečnost, že díky jižnější poloze se v noci už i doopravdy setmělo, i když jen na krátkou dobu.

15.7. Čtvrtek - 16.7. Pátek

Ráno po snídani jsme vyrazili do Helsinek, kde jsme si udělali zhruba tříhodinovou pauzu na prohlídku města, protože trajekt nám odjížděl až v poledne.

Samotné Helsinky na mne nechaly dojem obyčejného severského města, viděli jsme tady jen 2 historické kostely (z toho jeden pravoslavný), a jeden moderní (tzv. skalní chrám), a spoustu zajímavě vypadajících budov převážně z první poloviny dvacátého století.

Helsinky: kdybych tušil, jak vypadá Tallinn, nefotil bych je a ty poslední fotky si radši ušetřil na něj

Po skončení prohlídky města a dokoupení posledních dárků domů jsme se sešli u aut, naložili jsme se s nimi na trajekt a odjeli s ním směrem do Tallinnu. Holky dobu strávenou na trajektu využily zčásti k osobní hygieně, my ostatní méně čistotní jsme spíše pospávali.

Po příjezdu do Tallinnu jsme za slunečného počasí zaparkovali auta u přístavu vedle jakési opuštěné stavby (snad původně zimního stadiónu) a vydali jsme se na prohlídku města. Musím konstatovat, že Tallinn se mě (a zřejmě nejen mě) líbil mnohem víc než Helsinky, dokonce bych řekl, že to bylo nejhezčí ze všech měst, která jsme během cesty navštívili. Nejprve jsme kolem jakéhosi podivného železného artefaktu obřích rozměru a těžko popsatelného tvaru, který nese název Estonia (je to pomník k tragédii trajektu Estonia - pozn. Z.P.), prošli na náměstí. Zde jsme se neúspěšně pokusili si za eura zakoupit vstupenku na radniční věž, bohužel však prodavačka lístků poměrně slušnou angličtinou odvětila, že prodává pouze za místní měnu. Z náměstí jsme šli směrem k jižní části hradeb. Ty jsme pak obešli zhruba z poloviny, a na závěr se nám podařilo navštívit věž kostela, odkud byl na Tallin krásný výhled. Zde byla pokladní (nebo provozovatel věže) osvícenější a nedělalo jí tudíž potíže nám lístky na věž prodat za eura.

Po prohlídce Tallinnu jsme se opět sešli u aut a vyrazili jsme směrem na jih k domovu. Ještě jsme udělali krátkou přestávku na poslední vaření (většina z nás měla kupodivu instantní nudle), a pak jsme již vyrazili na dlouhou cestu domů. Cesta ubíhala vcelku plynule, snad až na drobné zabloudění při výjezdu z Rigy, které jsme ale vcelku rychle napravili. V Litvě jsme tentokrát ani nedostali žádnou pokutu, i v Polsku vše probíhalo podle očekávání (od hranic přes Bialystok až k Varšavě to šlo, objížděním či projížděním Varšavy jsme opět strávili skoro 2 hodiny), a tak jsme i po mizerných polských silnicích kolem půl čtvrté odpoledne dorazili na hranice do Těšína, a odtud jsme pak už za chvilku dorazili do Šenova. Zde jsme si vybalili z aut zavazadla naší havířovské skupiny, mezitím se ostatní napili, případně otestovali návštěvu Krhutovic záchodu, Prochor provedl rozdělení malého zbytku erárních potravin, a po nezbytném focení na rozloučenou vyrazila pražská část výpravy ku Praze.

Co říct na závěr? Mě se to líbilo, se všemi jsem dobře vycházel (možná někdo nevycházel se mnou, ale nestihl jsem nic takového postřehnout), i přes relativně dlouhou dobu trvání zájezdu se neobjevily vážnější symptomy ponorkové nemoci, a hlavně jsme se podívali někam, kam se asi znovu moc brzy nedostaneme. Finové se ukázali jako příjemní lidé, počasí nám vcelku přálo, nikomu se nic vážného nestalo, tak co bychom chtěli víc?

V Ostravě 28. července 2004

verze 1.2
4.8. 2004