KAZÁNÍ VENIT HELIAS
Zlomek kázání Venit Helias
1 je dochován v jediném rukopise M I 34 (f. 183v) ve státní vědecké knihovně v Olomouci pod názvem M.Jacobus de Myza s incipitem: Venit Helias. Mathei XVIIIo dicitur: Interrogaverunt Iesum discipuli. Kázání rozvíjí text evangelia sv.Matouše (17,10) a jeho autorem je s naprostou určitostí Jakoubek.M.Jacobus de Myza
| (183v) Venit Helias. Mathei XVIIIo dicitur: “Interrogaverunt Iesum discipuli dicentes: Quid ergo scribe dicunt, quod Heliam oportet primum venire? At ille respondens ait illis: Helias quidem venturus est et restituet omnia. Dico autem vobis, quod Helias iam venit et non cognoverunt eum, sed fecerunt in eum, quecunque voluerunt. Sic et Filius hominis passurus est ab eis. Tunc intellexerunt discipuli, quod de Iohanne Baptista dixisset eis.” | Matth. 17, 10-13 |
Per Heliam videtur notare Salvator illos, qui sunt repleti spiritu Helie et proprietatibus eius sic, quod hic prescribit Veritas spiritum et virtutem Helie, id est multitudinem sanctorum predicatorum et doctorum, per quos spiritu Helie habundans restaurabit omnia. Et ad ipsorum perfeccionem spiritus de quatuor angulis veniens inspirabit ossa arida in campilatitudine dissipata. Alias quomodo una persona de paradiso veniens corporaliter per universum orbem discurrens posset sua solicitudine et suasione restaurare universitatem electorum? Neque enim facultati eius hoc subiacet, nisi solum spiritu Iesu operanti, qui replet orbem terrarum. |
cf.
Ioh. 14, 6 cf. Ezech. 37, 1 sqq |
Qui Deus non valde opus habet de illo litterali Helia, cum possit eciam de lapidibus istis, id est gentibus et laycis, filios Abrahe, id est multos Helias, suscitare. Helias ergo est vir habundans spiritu Helie, qui diutinum rupit silencium de adventu Cristi ultimo. Et si vultis accipere, quantum noticia gestorum michi asserendum inducit, ipse est Milicius, venerabilis presbiter et predicator, potens in opere et sermone, cuius verbum tanquam facula ardebat. |
Matth. 3, 9 |
| Ieronimus ad Marcellam de quinque questionibus Novi Testamenti, questione 3a, dicit: “De Enoch et Helia, quos venturos Apokalypsis refert et esse morituros. Non est istius temporis disputacio, totus cum ille liber spiritualiter intelligendus sit, ut nos estimamus, aut si carnalem interpretacionem sequimur, Iudaicis fabulis acquiescendum sit, ut rursum edificetur Ierusalem et hostie offerantur in templo et spirituali cultu inmutato carnales obtineant cerimonie.” Hec Ieronimus. | Hieronymus, Ad Marcellam de quaestionibus Novi Testamenti, q.3, MPL 22, col. 588 |
| Apokalypsis XIo “Et dabo duobus testibus meis”. Est ergo sensus litere “et dabo duobus testibus” etc. in sanctitate Enoch et virtute et spiritu Helie contra Anticristum predicantibus. Et quid sit eis daturus, exponit, cum subdit “et profetabunt”, id est predicabunt diebus mille ducentis sexaginta, id est circiter tribus annis et dimidio, sicut ipse Cristus predicavit, et per quantum tempus fieret persecucio Anticristi, in quo notatur zelus doctrine ewangelice, contra istos predicatores contra Anticristum. |
Apoc. 11, 3 |
| Quia sicud Elias, quanto magis invaluit ydolatria in Israel et effervuit indignacio inpiissime Iezabel contra veros prophetas Domini, eo instancius predicavit Helias et egit ad destruccionem Baal et sacerdotum suorum. Si veri predicatores ewangelici, quanto magis ferveat indignacio Anticristi contra eos, eo instancius laborant (184r) scribendo, predicando, docendo ad ipsius destruccionem et omnium fautorum suorum. | cf. III Reg. 18, 25 |
| Et duo dicuntur, quamvis sint multi, quia duobus Testamentis armati sunt, conversacione ewangelica et doctrina contra Anticristum et exercitum suum, nec solum armis Scripturarum muniuntur se predicatores contra Anticristum, sed eciam armis penitencie, que sunt cinis et cilicium, Spiritui ancillantes carnem suam. | cf. I Cor. 9, 27 |
| Unde et subdit:”Amicti saccis hii sunt due olive”, id est unccione Spiritus sancti pre ceteris delibuti. “Et duo candelabra” lumen utriusque pagine in se continentes et alios doctrinis teologicis illustrantes, “que in conspectu Domini terre stantes”, quod Deo placeat attendentes errecti contra Anticristum et exercitum suum. | Apoc. 11, 4 |
| Et si quis voluerit eos nocere, id est per penas et minas eos a proposito, ne predicent contra Anticristum, revocare, “ignis”, spiritualis sentencie et conversacionis ferventes in karitate, “exiet de ore eorum”, id est palam cunctis ostendetur, “et devorabit”, id est spiritualiter superabit, “inimicos eorum. Et si quis voluerit eos ledere” corporaliter occidendo vel persequando seu diffamando,”sic oportet eum occidi”, scilicet spirituali eorum sentencia et conversacione eorum ewangelica. | Apoc. 11, 5 |
| Hii habent potestatem claudere celum vel ad litteram, vel quamdiu in carceribus detinentur, clauduntur archana Scripturarum, “ne pluat diebus prophetie eorum”, quia ipsis afflictis et inpeditis a predicacione ewangelica merito Deus subtrahet graciam predicandi ab aliis, illam, videlicet predicacionem, que esset necessaria contra Anticristum. “Et potestatem habent super aquas”, id est super populum, “convertendi eas in sanguinem”, id est peccatum, non quod sancti homines sunt cause peccati in aliis, sed quia homines eos affligentes peccatum peccato superaddunt, et sic de iusticia Dei amplius fieri permittuntur peccatores. “Et percutere terram omni plaga”, tam corporali quam spirituali, “quocienscumque voluerint”, quia precipua causa, quare Deus affligit mundum variis cladibus, pestilenciis, bellis, morbis, karistiis, et talibus, est in vindictam sanctorum suorum, qui a mundanis affliguntur. | Apoc. 11, 6 |
| “Et cum finierint testimonium suum”, scilicet dicti predicatores sub proprietatibus Enoch et Elie designati, scribendo, disputando, docendo, predicando contra transgressores legis ewangelice, “bestia, que ascendet de abysso”, id est Anticristus, qui profundis heresibus, diviciis et pugnis tenebrosis, quia peccato plenis, tenet fastigium militantis ecclesie, et faciet adversus eos bellum, tam zofisticis disputacionibus, de quibus Apostolus 1a Thimotei 6o, (184v) quam eciam persecucione manifesta. “Et vincet eos” in reputacione amicorum suorum “et occidet illos”, nonnulos corporaliter, vel conburendo, vel gladiis iugulando, et aliis generibus mortis, nonnulos civiliter perpetuis carceribus mancipando, et quos nec sic, torquet saltem sentencia excomunicacionis mortalis fulminando, ita quod non nisi mortui, quoad spiritualem vitam in ecclesia reputabuntur. | Apoc.
11, 7 cf. I Tim. 6, 4-5 Apoc. 11, 7 |
| “Et iacebunt corpora eorum in plateis civitatis magne”, id est in locis publicis cristianitatis, ut quicunque viderint eos sic torqueri, timeant eis conformari. “Que” civitas, scilicet cristiannorum congregacio, “vocatur spiritualiter Sodoma”, multo magis fulva in peccatis fovendo Anticristo et assenciendo blasfemiis et heresibus et fornicacionibus suis symoniacis, et multo magis sterilis a fructificacione virtutum, quam fuit Sodoma terrena, subversa a Deo et pro flagiciis, in ea perpetratis, conversa in mare mortuum. “Et Egiptus”, id est ceca Iudea a veritate lucis ewangelice, adhuc pro magna porcione gentis sue expectans Messiam, qui iam venit, “ubi Dominus eorum”, scilicet predicatorum, prelatorum, “crucifixus est”. Quod provenit ex magna cecitate Iudeorum et malicia, quos pre ceteris singulis misteriis incarnacionis sue honoravit, quod dicit propheta. Non verecundemini, adversarii Anticristi, occidi ab eo, cuius conversionem ad legem Cristi affectatis toto corde, quia Dominus Iesus Cristus occisus est a Iudeis, quibus pre ceteris signum dileccionis ostendebat. | Apoc. 11, 8 |
| “Et videbunt de populis” tam oculis corporalibus quam fama, “et tribubus et linguis et gentibus, et iacebunt corpora eorum”, predicatorum, ut prefertur, occisorum, “per IIIes dies et dimidium”, quia per tantum spacium in momentum respective totus mundus mirabitur de istis predicatoribus, sic tortis et diversimode occisis ab Anticristo et complicibus suis, et iam de facto miratur, quod Deus servos suos non adhuc liberat de manibus inimicorum suorum. Et non sinent ea poni in monumentis, quia vel ad litteram corpora occisorum per Anticristum iacebunt per totum spacium insepulta, vel quia non statim occidet, quos persequitur, sed detinet eos in carceribus, ut gravius peniteantur utrobique, ut ceteri per eos terreantur et retrahantur a doctrinis suis. | Apoc. 11, 9 |
| “Et inhabitantes terram”, id est de celestibus non curantes, vel ea terrenis postponentes, “gaudebunt super illis et (185r) iocundabuntur” putantes se finaliter prevaluisse contra inimicos suos. Sed oposito modo contingit, quia sicud afflicti per Anticristum at suos, nunc studisiossime se preparant in carceribus detenti, ut valdissime post liberacionem suam militent contra eos. “Et munera mittent invicem”, sicud iam ad litteram fit inter prelatos et fratres, qui quondam acerrimi inimici erant ad invicem. “Quoniam hii duo prophete cruciaverunt eos”, id est omnes veri et ewangelici predicatores totam sectam Anticristi, a summo capite usque ad pedes, id est a papa usque minimum secularem satrapam iam indifferenter redargunt, ut patet intuenti. “Et qui habitabant super terram”, id est qui celestibus vilipensis terrenis incunbunt. | Apoc. 11, 10 |
| “Et post dies tres et dimidium” etc. Textus iste dupliciter exponitur vel de finali resureccione afflictorum ab Anticristo, vel de liberacione ipsorum de carcere, in quo tamquam mortui detinentur. Dicit ergo: “Post dies 3es et dimidium”, id est post totum tempus affliccionis talium predicatorum per Anticristum et ministros suos, “Spiritus vite intravit in eos”, quia tam finaliter resurgent post mortem, quam eciam vite donabuntur a carcere liberati. “Et steterunt”, id est stabunt, preteritum pro futuro, propter certitudinem prophecie, “super pedes suos”, id est propriis doctrinis iam in carcere elaboratis incumbent, qui prius minus instructi et viribus nimis dehiles contra Anticristum fuerunt, tam propter defectum sanctitatis vite, quam intellectus Scripturarum, qui longa vexacione virtutis et studii iam sufficienter inbuuntur. “Et timor magnus cecidit super illos, qui viderunt illos” - quia bene scio, quod nihil magis timent prelati et fratres, quam quod hii, qui in carceribus suis detinentur, donantur libertati, predicando contra eos, sicud prius fecerunt, unde et securissimos conpedes, non modo ferreos, sed calibeos michi inter ceteros providerunt. | Apoc. 11, 11 |
| “Et audierunt”, scilicet Dei predicatores, “vocem magnam” magna affeccione inspiratam et susceptam “de celo”, id est de Scriptura sacra, dicentem illis: “ascendite huc”, id est ad Scripturarum defensionem contra Anticristum et lucidam earundem declaracionem. Sciunt eciam hii predicatores, quod pro predicacione sua nichil aliud ostet (?) finaliter ascendent corpore et anima in celum. Unde et subdit: “Et ascenderunt in celum in nube”, id est refrigerio et velamine doctrine sue. Ascendent ecce in celum ante mortem per alciorem mentis contemplacionem et doctrinam (185v) Scripturarum profundiorem. “In nube”, hoc est inquantum sinit cognicio ewangelica, qualis in presenti de divinis potest obtineri. “Et viderunt eos inimici eorum”, quia omnibus dictis modis videbunt eos ascendentes in celum. | Apoc. 11, 12 |
“Et in illa hora” sic varie ascensionis eorum “factus est terre motus magnus”, quia necessario cum ipsis tenebunt, quotquot preordinati sunt ad vitam, et contra eos stabit Anticristus cum toto exercitu suo. Et sic erit maximus tumultus in populo et iam est racione predicacionis sue. “Et decima pars civitatis cecidit”, id est magna porcio hominum cadet a fide in isto conflictu inter Anticristum et precones ewangelicos, qui ordinati sunt in restauracione decimi ordinis angelorum, qui ceciderunt. Qui si remansissent, tot fuerunt, quod quasi unum ordinem per se constituere potuissent, et sic erunt de hominibus, qui salvabuntur. “Et occisi sunt in terre motu” inter Anticristum et adversarios suos “nomina hominum VII milia”, id est quot Anticristo irrevocabiliter adherent, “et reliqui”, qui prius favebant Anticristo, sed convertentur predicacione ewangelica, “in timore missi sunt”, cogitantes, quam sit horrendum eternaliter pro modica negligencia legis Dei et prevaricacione dampnari. “Et dederunt gloriam” Deo celi, servantes legem divinam iuxta porcionem vocacionis sue, in quo maxime glorificatur Deus etc. “Ve secundum abiit...”) |
Apoc.
11, 12 Apoc. 11, 14 |
3ii Regum 19 - na levém okraji
totus ... estimamus - později dopsáno na levém okraji
dopsáno na levém okraji: Psalmus - viri sanguinum declinate a me (Psal. 138,
19)
viderint : psáno videri
minus instructi et viribus - vynecháno, dopsáno na levý okraj
V úvodu kázání Přišel Eliáš cituje Jakoubek slova Matoušova evangelia: “Ptali
se učedníci Ježíše: Co to říkají zákoníci, že nejdříve má přijít Eliáš?
A on jim odpověděl: Eliáš přijde a všechno napraví. Říkám vám však, že
Eliáš už přišel a nepoznali ho, ale učinili mu, cokoliv chtěli. Tak i Syn člověka
bude od nich trpět. Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.”
Podle Jakoubka jako Eliáše označuje Spasitel ty, kteří jsou naplněni duchem a
vlastnostmi Eliáše tak, jak to Spasitel předepisuje. Spasitel tedy označí mnoho
svatých kazatelů a doktorů a jejich prostřednictvím on sám, oplývající duchem
Eliáše, všechno uvede do původního stavu. K jejich zdokonalení duch,
přicházející ze čtyř koutů, oživí vyprahlé kosti roztroušené po širé pláni.
Jak jinak by totiž mohla jedna osoba přicházející z ráje a v těle se pohybující
po světě svou radou obnovit společenství vyvolených? Jakoubek odpovídá, že toto je
ve schopnostech toho, který působí duchem Ježíšovým a který naplní svět.
Bůh však nemá zapotřebí tohoto Eliáše, když může z kamenů, tzn.
z národů a laiků, oživit syny Abrahamovy, tzn. mnoho Eliášů. Eliášem rozumí
Jakoubek muže, který oplývá duchem Eliášovým a který konečně prolomí mlčení
týkající se posledního Kristova příchodu. Konkrétně je pro Jakoubka Eliášem
Milíč, ctihodný kněz a kazatel, shopný v řeči i v díle, jehož slova hořela
jako pochodeň.
Zlomek Kázání je ukončen citací z Jeronýmovy epištoly Marcelle: “Teď není
řeč o Enochovi a Eliáši, kteří přijdou a zemřou, jak se praví v Apokalypse,
Protože celá tato kniha musí být chápána duchovně, jak se domníváme. Jestliže se
držíme tělesného výkladu, je třeba spokojit se s židovskými pověstmi, že znovu
bude vybudován Jeruzalém, v chrámu přinášeny oběti a že jim beze změny
duchovního kultu budou konány tělesné obřady”.
Dále v rukopise následuje výklad neznámého autora na 11.kapitolu Zjevení
sv.Jana. Autor vidí význam výrazu “dám dvěma svědkům” ve svatosti Enocha a
síle ducha Eliáše. Oni jsou dva svědkové, kteří budou kázat 1260 dní, tj. asi
tři a půl roku, jak předpověděl Kristus, a v tom čase bude Antikrist pronásledovat
ty kazatele, kteří proti němu káží.
Autor srovnává působení Eliášovo s činností kazatelů evangelia - čím
více se rozrostla v Izraeli modloslužba a bezbožná Jezabel zasahovala proti prorokům
Páně, tím naléhavěji kázal Eliáš a snažil se o zničení Baala a jeho kněží.
Stejně tak i evangeličtí kazatelé - čím více vře nevole Antikrista proti nim, tím
více se snaží zničit ho a jeho příznivce psaním, kázáním a učením.
Mluví se o dvou svědcích, ačkoliv je jich mnoho, protože jsou vyzbrojeni dvěma
Zákony, životem podle evangelia a učením proti Antikristovi a jeho vojsku. Kazatelé
se proti Antikristovi vyzbrojují nejen Písmem, ale také zbraněmi pokání, tzn.
popelem a rouchem kajícníků, a podrobují Duchu své tělo.
Svědkové oblečení
do pytlů představují dvě olivy. K olivám je autor přirovnává proto, že byli nad
jiné pomazáni olejem Ducha svatého. Jsou také označeni jako dva svícny, které
v sobě obsahují světlo obou Zákonů a teologickými doktrínami osvětlují ostatní.
Stojí před tváří Pána země, protože jemu se líbí pozorně naslouchající,
kteří se postavili proti Antikristovi a jeho vojsku.
V případě, že jim
bude někdo chtít škodit, tzn. hrozit jim, aby nekázali proti Antikristovi, vyjde
z úst svědků oheň duchovní myšlenky a pohltí je - tzn. nepřátelé budou všem
veřejně ukázáni a duchovně přemoženi. Když bude někdo chtít tyto dva svědky
zabít, pronásledovat nebo pomlouvat, je třeba ho zabít - tady autor nemá na mysli
zabití tělesné, ale duchovní myšlenkou a životem podle evangelia.
Proroci mají moc zavřít nebe, aby nepršelo ve dnech jejich proroctví - a to buď
doslova, nebo, pokud budou ve vězení, zavře se Písmo. Ostatním Bůh odejme milost
kázat, která je nezbytná proti Antikristovi. Také nad vodami mají proroci moc, mohou
je proměnit v krev - k vodám přirovnává autor lid, ke krvi hřích - protože
svatí lidé nejsou pro jiné příčinou k hříchu, ale protože lidé, kteří tyto
pronásledují, kupí hřích na hřích. A tak boží spravedlnost dopouští, aby vznikalo
více hříšníků.
Dva svědkové mají
moc postihnout zemi všemi ranami, ať už tělesnými nebo duchovními. Příčinu toho,
proč Bůh postihuje svět různými pohromami, mory, válkami, nemocemi, drahotou a
podobnými věcmi, spatřuje autor v Boží pomstě za své svaté, kteří jsou týráni
světskými lidmi.
Když pak tito dva
svědkové, jako svědky chápe autor kazatele s vlastnostmi Enocha a Eliáše, dokončí
své svědectví psaním, diputováním, učením a kázáním proti přestupníkům
zákona evangelického, vystoupí z propasti šelma. Tato šelma je Antikristus, který
v hlubokém kacířství, bohatství a bojích plných hříchu zaujímá vrchol
v bojující církvi. Antikristus bude proti prorokům bojovat, jak sofistickými
disputacemi, tak zjevným pronásledováním. Nakonec je porazí a zabije: některé tělesně
- buď je upálí, popraví nebo zahubí jiným způsobem, jiné zabije podle lidského
práva tím, že je uvrhne do věčného žaláře. A ty, které nezasáhne ani jedním
uvedeným zůsobem, bude trýznit alespoň exkomunikacemi tak, že budou považováni za
mrtvé pro duchovní život v církvi.
Těla mrtvých budou ležet na ulicích velkého města, rozumí se na veřejných
křesťanských místech, aby totiž každý viděl, že jsou mučeni, a bál se jim být
podoben. Toto město, tzn. společenství křesťanů, se duchovně nazývá Sodoma, a
mnohem více hřeší podporováním Antikrista, souhlasem s potupami, kacířstvím a
svými svatokupeckými smilstvy a ctností má ještě méně, než měla pozemská
Sodoma. Tu Bůh zničil kvůli neřestem, které se v ní děly, a přeměnil ji
v mrtvé moře. Zároveň je toto město nazváno Egyptem. Jím autor označuje
Judsko, slepé k pravdě evangelického světla, doposud očekávající Mesiáše,
který již přišel. Tam byl ukřižován Pán kazatelů a prelátů. Co vzniká
z velké slepoty a špatnosti Židů, které více než všechny ostatní poctil Pán
tajemstvím svého vtělení, o tom mluví prorok. Autor oslovuje protivníky Antikrista a
vyzývá je, aby se nebáli být zabiti tím, jehož obrácení k zákonu Kristovu si
přejí celým srdcem, protože také Pán Ježíš Kristus byl zabit Židy, kterým
ukázal znamení své lásky.
Mnoho lidí různé
národnosti z různých krajů uvidí ležet těla mrtvých kazatelů nepohřbená po
tři a půl dne. Během této doby se bude celý svět podivovat nad těmito kazateli,
mučenými a zahubenými různými způsoby Antikristem a jeho spojenci. Ve skutečnosti
se však už diví, že Bůh ještě neosvobodil své služebníky z rukou jejich
nepřátel. Těla zabitých nebude dovoleno uložit do hrobů, protože - jak vykládá
autor - buď budou všude ležet nepohřbená, nebo protože Antikristus hned nezabije ty,
které pronásleduje, ale bude je držet ve vězení, aby více trpěli, ostatní aby jimi
byli zastrašeni a ustoupili od svého učení.
Ti, kteří žijí na zemi - podle autora ti, kteří se o záležitosti nadpozemské
starají méně než o pozemské - se budou nad mrtvými proroky radovat a budou si
myslet, že nad nimi zvítězili. Ale právě naopak - ti, kteří byli Antikristem
zasaženi, se v žaláři velice pečlivě připravují, aby mohli po osvobození bojovat
proti svým nepřátelům. Ti si budou zatím posílat dary - tak se skutečně nyní
děje mezi preláty a řeholníky, kteří si předtím byli navzájem největšími
nepřáteli - protože je tito dva proroci sužovali. Dvěma proroky autor rozumí opět
všechny pravé kazatele evangelia, kteří usvědčují celou stranu Antikristovu - od
samotné hlavy až k nohám, tzn. od papeže až k poslednímu světskému vládci bez
rozdílu, což je pro pozorovatele zřejmé.
Následující text, jak poznamenává sám autor, je vykládán dvojím způsobem
- buď se mluví o konečném vzkříšení poražených Antikristem, nebo o jejich
vysvobození ze žaláře, ve kterém jsou drženi, jako by byli mrtví.
Za tři a půl dne, tzn. po skončení pronásledování kazatelů Antokristem a jeho
služebníky, vstoupí do proroků Duch života. Tak také, podle autora, vstoupí do
těch, kteří byli zabiti a ono vstanou z mrtvých, ostatní budou vysvobozeni
z vězení. Postaví se na nohy a budou se opírat o vlastní učení, které si
vypracovali ve vězení. Předtím byli totiž málo poučeni a příliš slabí, jednak
pro nedostatek svatého života a také kvůli nedostatečnému porozumění Písmu. Nyní
jsou již dostatečně vzděláni dlouhým pěstováním ctnosti a píle.
Velký strach padne na ty, kteří uvidí toto zmrtvýchvstání. Zde autor píše,
že sám dobře ví, že ničeho se nebojí preláti a řeholníci více než těch,
kteří jsou ve vězení, budou osvobozeni a budou kázat proti přívržencům
Antikrista, jak to dělali dříve, a proto mu i jiným opatřili nejen železné, ale
dokonce ocelové okovy.
Boží kazatelé uslyší mocný hlas proniknutý velkou láskou sestupující
z nebe, který přirovnává autor k Písmu svatému, a ten jim řekne, aby vstoupili do
nebe, tzn. aby přistoupili k obraně Písma proti Antikristovi a k jeho jasnému
vyložení. Kazatelé vědí, že pro své kázání nakonec vstoupí tělesně i
duševně do nebe ještě před smrtí zahaleni svým učením. Vstoupí do nebe ještě
před smrtí proto, že se hlouběji ponoří do duchovní kontemplace a učení Písma.
Když vstoupí různými způsoby na nebe, nastane velké zemětřesení, Antikristus
se postaví se svým vojskem proti těm, kteří jsou předurčeni k životu. Mnoho lidí
padne v zápase mezi Antikristem a hlasateli evangelia, kteří byli určeni k obnovení
desáté řady andělů, kteří padli. Tito kdyby zůstali, bylo by jich tolik, že by
mohli sami postavit jednu řadu. Tak budou patřit mezi ty, kteří budou spaseni.
V apokalyptickém zamětřesení zahyne sedm tisíc lidí, tzn. ti, kteří lpí na
Antikristovi. Ostatní, kteří byli dříve oddáni Antikristu, ale evangelickým
kázáním byli obráceni, se budou bát a přemítat, jak děsivé je kvůli nepatrnému
zanedbání zákona Božího a porušení povinnosti být na věky odsouzen. Vzdají
slávu Bohu nebeskému, budou zachovávat zákon Boží a oslavovat Boha.
Srv. Spunar, Repertorium, str. 224, č. 601 a Bartoš, Lit. činnost, str. 32, č. 32
Srv. Spunar, op. cit., str. 249, č. 691 a Bartoš, ibid.
Spunar řadí toto kázání mezi spisy Jakoubkovi nesprávně připisované, Čáda s Boháčkem neuvádějí žádného autora, také vylučuje autorství (srv. Studie a texty III, s. 34)